Sunset Boulevard: hollywoodská klasika, která se stala muzikálem

Film Sunset Boulevard jsem vždycky milovala. Snímek Billyho Wildera z roku 1950 pro mě patří k velkým klasikám světové kinematografie. Je to film, ke kterému se můžu vracet znovu a znovu a pokaždé v něm najdu něco fascinujícího.

Jeho temná, okouzlující a zároveň trochu znepokojivá podoba Hollywoodu ve mně zůstává už celé roky. A Norma Desmond v podání Glorie Swanson patří k postavám, na které se téměř nedá zapomenout – zvlášť na její výrazy a oči!

Swanson sama patřila k největším hvězdám němé filmové éry, a právě proto dokázala Normě dodat fascinující míru autenticity. Je to znát především ve chvílích, kdy Norma mluví o němém filmu a o hvězdách, které Hollywood nechal za sebou poté, co získal hlas.

Sledovat Glorii Swanson v roli fiktivní bývalé hvězdy němého filmu, která zároveň tak silně čerpá z vlastní hollywoodské minulosti, je jednou z věcí, díky nimž je původní Sunset Boulevard tak mimořádný.

Právě proto mě vždycky fascinovalo rozhodnutí Andrewa Lloyda Webbera převést Sunset Boulevard na muzikálové jeviště.

Přetvořit tak ikonický film v muzikál představovalo obrovskou výzvu. Původní snímek už měl natolik výraznou atmosféru, dialogy i vizuální identitu, že jejich přenos do jiného média mohl snadno selhat.

Lloyd Webber ale našel způsob, jak dát Normě Desmond něco, co jí film dát nemohl: její vlastní hudební hlas.

Jeho hudba nádherně zachycuje melancholii a temnotu Normina světa. Obzvlášť mám ráda způsob, jakým se střídá velkolepé drama v hollywoodském stylu s hluboce osobními okamžiky samoty.

„With One Look“, „New Ways to Dream“, „The Greatest Star of All“ a především „As If We Never Said Goodbye“ se staly významnou součástí muzikálového repertoáru i proto, že nám umožňují Normě porozumět, místo abychom ji pouze soudili.

Fascinuje mě i samotná historie muzikálu.

Sunset Boulevard měl londýnskou premiéru v roce 1993 a první jevištní Normou Desmond se stala legendární Patti LuPone. Inscenaci režíroval Trevor Nunn, hudbu napsal Andrew Lloyd Webber a libreto a texty písní vytvořili Don Black a Christopher Hampton. Významnou součástí odkazu této inscenace se stala také původní nahrávka obsazení.

Norma Patti LuPone je obzvlášť důležitá právě proto, že byla první herečkou, která nezapomenutelnou filmovou postavu Glorie Swanson přetvořila v ikonu muzikálového divadla.

Později přinesla další legendární interpretaci Normy Glenn Close, která za svůj broadwayský výkon získala v roce 1995 cenu Tony.

Myslím, že právě tahle historie dělá každé nové nastudování Sunset Boulevard tak zajímavým.

Herečka, která přijme roli Normy, se totiž nechystá ztvárnit jen další muzikálovou postavu. Vstupuje do role, která je už neodmyslitelně spojená s některými z nejvýraznějších hereckých výkonů filmového i muzikálového světa.

A právě proto mě tolik zaujal nedávný broadwayský revival.

Jamie Lloyd přivedl Sunset Blvd. zpět na Broadway ve zcela nově pojaté inscenaci s Nicole Scherzinger v roli Normy Desmond. Produkce měla premiéru v St. James Theatre v říjnu 2024 a hrála se až do července 2025. Z londýnského uvedení se na Broadway přesunuli také Tom Francis, Grace Hodgett Young a David Thaxton.

Na tomto revivalu je mimořádně zajímavé právě to, že se vůbec nesnažil jednoduše obnovit tradiční podobu Sunset Boulevard.

Jamie Lloyd k materiálu přistoupil mnohem současněji a filmověji. Pomocí světel, videa a výrazného vizuálního jazyka zkoumal Norminu posedlost slávou i její stále pokřivenější vztah k realitě.

Jedním z určujících prvků celé inscenace se stal výkon Nicole Scherzinger. Za svou Normu získala cenu Tony za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli v muzikálu a samotná produkce zvítězila v kategorii nejlepší revival muzikálu.

Celkem získala sedm nominací na ceny Tony a cenu si odnesl také Jack Knowles za světelný design.

Tento revival ukázal, kolik potenciálu v sobě muzikál stále má.

Obzvlášť mě zajímalo, jak může příběh poprvé vyprávěný na filmovém plátně v roce 1950 a následně proměněný v muzikál v devadesátých letech působit stále tak aktuálně.

Posedlost slávou, strach z toho, že na vás svět zapomene, i krutý vztah mezi celebritami a zábavním průmyslem totiž rozhodně nezmizely.

Na Sunset Boulevard mám nejraději to, že pod vším tím leskem se ve skutečnosti skrývá velmi smutný příběh.

Norma zoufale touží po tom, aby ji svět stále viděl jako hvězdu, za kterou se sama pořád považuje. Joe Gillis zase vidí v Hollywoodu cestu, jak uniknout vlastnímu neúspěchu.

Každý se za něčím žene. A téměř každý zůstává uvězněný ve svém snu.

A hudba Andrewa Lloyda Webbera dělá tuto tragédii ještě působivější.

Pro mě bude Sunset Boulevard vždycky patřit především Billymu Wilderovi a Glorii Swanson. Ten film miluji příliš na to, aby se to někdy změnilo.

Zároveň si ale myslím, že i muzikál si zaslouží své vlastní místo v historii tohoto příběhu.

Film jednoduše nekopíruje. Bere jeho postavy, atmosféru a posedlost slávou a proměňuje je v něco, co můžeme prožít prostřednictvím hudby.

Je to Hollywood, který se na sebe dívá do zrcadla a zjišťuje, že odraz možná není tak krásný jako kdysi.