My Fair Lady slaví 70 let: Od londýnské pouliční květinářky k muzikálové legendě
Oya Canli připomíná 70 let My Fair Lady, její legendární představitelky i příběh Elizy Doolittle, který zůstává aktuální.
Sedmdesát let poté, co se na Broadwayi poprvé objevila pouliční prodavačka květin z Londýna, zůstává My Fair Lady jednou z nejoblíbenějších klasik muzikálového divadla.
Nádherné kostýmy, jiskřivé dialogy a nezapomenutelné písně okouzlují diváky už po celé generace. Pod vší tou elegancí se však skrývá příběh, který je překvapivě aktuální i dnes.
Jako milovnici muzikálového divadla mě vždy fascinovaly inscenace, které nás dokážou nejen pobavit, ale také přimět k zamyšlení nad světem kolem nás.
A kdykoli přemýšlím o My Fair Lady, vybaví se mi jedna otázka:
Kdo vlastně rozhoduje o tom, co z někoho dělá „dámu“?
Mnohem víc než jen proměna vzhledu
My Fair Lady vychází ze hry Pygmalion George Bernarda Shawa. Autorem libreta a písňových textů je Alan Jay Lerner, hudbu složil Frederick Loewe.
Muzikál vypráví příběh Elizy Doolittle, londýnské pouliční prodavačky květin, jejíž život se změní po setkání s profesorem Henrym Higginsem.
Higgins, odborník na fonetiku, je přesvědčen, že dokáže Elizinu výslovnost změnit natolik, aby ji vyšší společnost považovala za vévodkyni.
Co začíná jako experiment s výslovností, se však brzy promění v něco mnohem složitějšího.
Eliza se učí jinak mluvit, elegantně se oblékat a pohybovat se ve světě, který se na ni dříve díval svrchu. Čím více se ale mění, tím naléhavěji nás muzikál vybízí k zamyšlení nad tím, co vlastně skutečná proměna znamená.
Stává se z Elizy někdo jiný?
Nebo jen postupně zjišťuje, že si úctu zasloužila už dávno předtím?
Právě v tom pro mě spočívá skutečná krása My Fair Lady.
Z Broadwaye do Hollywoodu: Dvě nezapomenutelné Elizy
Když měla My Fair Lady 15. března 1956 premiéru na Broadwayi, Elizy Doolittle se ujala Julie Andrews. Jejím partnerem v roli profesora Higginse byl Rex Harrison.
Inscenace zaznamenala mimořádný úspěch. Dočkala se 2 717 představení a v roce 1957 získala cenu Tony za nejlepší muzikál.
Julie Andrews vtiskla Elize pozoruhodnou kombinaci šarmu, humoru a pěveckého mistrovství. Pomohla tak vytvořit postavu, která se nesmazatelně zapsala do historie muzikálového divadla.
Pak se o slovo přihlásil Hollywood.
Filmová adaptace z roku 1964 představila My Fair Lady ještě širšímu publiku. Roli Elizy převzala Audrey Hepburn, zatímco Rex Harrison se vrátil jako profesor Higgins.
Film získal osm Oscarů, včetně ceny za nejlepší film.
Za jeho úspěchem se ale skrývá také jeden z nejzajímavějších příběhů hollywoodských muzikálů.
Přestože Audrey Hepburn během natáčení nazpívala své pěvecké party, většinu jejího zpěvu ve výsledném filmu uslyšíme v podání Marni Nixon, jejíž hlas se již dříve stal důležitou součástí několika slavných hollywoodských muzikálů.
Některé původní pěvecké pasáže Audrey Hepburn ve filmu zůstaly, většinu Eliziných písní však nazpívala právě Nixon.
Tento příběh mě obzvlášť fascinuje. Připomíná totiž, kolik různých umělců se může podílet na jediném nezapomenutelném filmovém výkonu.
A existuje tu ještě jedna pozoruhodná souvislost.
Zatímco Audrey Hepburn přiváděla Elizu na filmová plátna, Julie Andrews získávala zcela nový druh slávy díky Disneyho filmu Mary Poppins, který měl premiéru rovněž v roce 1964.
Za svůj výkon získala v roce 1965 Oscara pro nejlepší herečku v hlavní roli.
Dvě mimořádné umělkyně. Dvě velmi odlišné interpretace důležité kapitoly muzikálové a filmové historie.
Obě zanechaly nesmazatelnou stopu.
Písně, které nikdy nezestárnou
Oslavovat My Fair Lady a nezmínit její hudbu by bylo téměř nemožné.
Jen málokterý muzikál nám dal tolik melodií, které poznáme už po prvních tónech.
Je tu okouzlující optimismus písně Wouldn’t It Be Loverly?, radostné opojení v I Could Have Danced All Night i romantická touha, kterou v sobě nese On the Street Where You Live.
A pak přichází báječně rozpustilá Get Me to the Church on Time, vítězná euforie The Rain in Spain nebo hořkosladká něha I’ve Grown Accustomed to Her Face.
Na těchto písních miluji především to, jak přirozeně dokážou oživit jednotlivé postavy.
Jsou mnohem víc než jen krásnými melodiemi nebo chytlavými muzikálovými čísly.
Každá z nich nám odhaluje něco z nadějí, frustrací, objevů či emocí svých hrdinů.
A dokonce i po sedmdesáti letech si zachovávají schopnost vykouzlit divákům úsměv na tváři, nechat je snít a občas jim také trochu zlomit srdce.
Právě v tom pro mě spočívá kouzlo skutečně výjimečné muzikálové hudby.
Proč je Eliza Doolittle důležitá i dnes
Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že Elizin příběh není jen o tom, jak se naučit jinak mluvit nebo se cítit sebejistě v elegantních šatech.
Je to příběh o identitě.
Higgins Elizu učí, jak zapadnout do společnosti, která lidi posuzuje podle přízvuku, způsobů a společenského původu.
Kdo ale této společnosti dal právo rozhodovat o hodnotě člověka?
Eliza si možná osvojí pravidla vyšší společnosti, ale jednou z nejdůležitějších částí její cesty je poznání, že má také svůj vlastní hlas.
A že si tento hlas zaslouží být slyšen.
Vztah Elizy a Higginse mě fascinuje především proto, že není vždy příjemný ani jednoduchý. Higginsovo přesvědčení o vlastních schopnostech často ponechává jen málo prostoru pro Eliziny pocity a nezávislost.
Eliza však postupně začíná zpochybňovat způsob, jakým s ní zachází.
Její proměna už není jen o tom, co ji Higgins dokáže naučit.
Stává se příběhem o tom, co od života chce ona sama.
A právě proto věřím, že My Fair Lady dokáže oslovovat i současné publikum.
Otázky společenských tříd, postavení žen a mužů, jazyka a moci totiž rozhodně nepatří pouze do Londýna počátku 20. století.
I dnes si o lidech vytváříme představy podle toho, jak mluví, odkud pocházejí nebo nakolik odpovídají našim očekáváním.
Elizin příběh mi připomíná, že změnit způsob, jakým nás vidí ostatní, by nikdy nemělo znamenat zapomenout, kým skutečně jsme.
Sedmdesát let poté: My Fair Lady v roce 2026
V roce 2026 slaví My Fair Lady sedmdesát let od své broadwayské premiéry. Muzikál přitom stále nachází nový život na jevištích po celém světě.
V Sydney Opera House se od 16. do 31. října konala speciální jubilejní série představení, která australským divákům připomněla tento slavný příběh v inscenaci vycházející z nastudování z roku 2016, jehož režie se ujala samotná Julie Andrews.
Na tomto propojení je něco mimořádně krásného.
Umělkyně, která jako první přivedla Elizu k životu na Broadwayi, se po letech k muzikálu vrátila jako režisérka a pomohla jeho svět představit další generaci diváků.
Skotské Pitlochry Festival Theatre mezitím připravuje vlastní inscenaci, která se bude hrát od 21. listopadu do 31. prosince 2026.
V režii Marie Friedman se představí Alan Cumming jako profesor Henry Higgins a Verity Power v roli Elizy Doolittle.
Je úžasné sledovat, jak muzikál s tak bohatou historií stále inspiruje k novým interpretacím.
Jiní představitelé, jiná jeviště a další generace diváků.
Základní otázky však zůstávají stejné.
Co znamená někam patřit? Nakolik bychom se měli měnit, abychom byli přijati? A kdo má právo nám říkat, kým bychom se měli stát?
Muzikálová legenda, která má stále co říct
Když přemýšlím o tom, proč si My Fair Lady uchovává své kouzlo i po sedmdesáti letech, vybaví se mi Julie Andrews, Audrey Hepburn a nezapomenutelné melodie autorské dvojice Lerner a Loewe.
Vzpomenu si na nádherné kostýmy, elegantní taneční sály a humor, díky kterému je sledování tohoto muzikálu takovou radostí.
Ale ze všeho nejvíc myslím na Elizu.
Na mladou ženu, která vstoupí do světa odhodlaného určovat, jak má mluvit, jak se má chovat a jak má působit na své okolí.
A která postupně zjišťuje, že její vlastní hlas má větší hodnotu než očekávání kohokoli jiného.
Sedmdesát let po broadwayské premiéře nám My Fair Lady připomíná, že skvělý muzikál může být zároveň nádhernou zábavou i překvapivě podnětným příběhem.
Protože stát se dámou nikdy nebylo tím nejdůležitějším v Elizině příběhu. Mnohem důležitější bylo najít svůj vlastní hlas.
Fotogalerie