Singin’ in the Rain: Z Hollywoodu na jeviště

Pro mě je Gene Kelly, který vstoupí do deště, otevře deštník a začne tančit ulicí, jedním z nejpamátnějších obrazů filmové historie.

Stačí, abych zaslechla „Singin’ in the Rain“, a okamžitě si tuto scénu vybavím. Déšť, deštník a Kellyho úsměv společně vytvářejí okamžik, který mě dokáže rozesmát i dnes, bez ohledu na to, kolikrát ho vidím.

Film Singin’ in the Rain z roku 1952 režírovali Gene Kelly a Stanley Donen. Příběh nás zavádí do Hollywoodu roku 1927, kdy éra němého filmu začíná ustupovat zvukovým snímkům. Don Lockwood, jedna z největších hvězd němého filmu, se musí nové době přizpůsobit. Jeho okouzlující herecká partnerka Lina Lamont mezitím zjišťuje, že s příchodem zvuku vzniká problém, který její dokonalý obraz na plátně dosud dokázal skrývat.

Líbí se mi, jak film tak zásadní proměnu dějin kinematografie dokáže vyprávět prostřednictvím humoru, hudby a tance.

A pak je tu samozřejmě déšť.

Gene Kelly působí během titulní písně naprosto lehce a bezstarostně, přestože číslo natáčel nemocný a s horečkou. Scéna navíc nevznikla na skutečné městské ulici, ale v exteriérových kulisách studia MGM, které byly pomocí plachet, světel a umělého deště proměněny v noční ulici.

O více než sedmdesát let později je tato scéna stále jedním z nejikoničtějších obrazů hollywoodského muzikálu.

Z filmu na jeviště

Jevištní verze dorazila do Londýna až několik desetiletí poté, co se film stal klasikou.

Na Singin’ in the Rain mě v divadle fascinuje především to, že musí znovu vytvořit kouzlo filmu bez pomoci kamery.

A nikde není tato výzva patrnější než během titulního čísla.

Ve filmu může kamera následovat Genea Kellyho ulicí a vytvořit z deště téměř intimní okamžik. V divadle musí účinkující stejný pocit svobody vytvořit přímo před živým publikem – se skutečnou vodou dopadající na jeviště.

Scéna tím okamžitě získává úplně jinou energii.

I proto mě baví sledovat, jak různí režiséři, choreografové a účinkující přistupují k příběhu, který diváci už tak dobře znají. Písně i postavy mohou být důvěrně známé, ale divadlo jim dává možnost znovu působit svěže.

Nové Singin’ in the Rain v Paříži

A právě teď je to mimořádně aktuální.

Nová inscenace Singin’ in the Rain v režii Roberta Carsena měla v září 2026 premiéru v Théâtre du Lido na pařížské Champs-Élysées a hraje se do 10. ledna 2027.

Představení se uvádí v angličtině s francouzskými titulky a živým orchestrem. Režie se ujal Robert Carsen a choreografii vytvořila Rebecca Howell.

Dona Lockwooda hraje Ashley Day, Kathy Selden Maddie Waller, Cosma Browna Charlie Waddell a Linu Lamont Natasha O’Brien.

Právě tato inscenace mě velmi zajímá, protože Paříž dává muzikálu další prostor, ve kterém se může znovu proměnit.

Příběh sice vyrůstá ze starého Hollywoodu, ale otázka zůstává stále stejná: jak něco tak známého přivést k životu pro publikum dneška?

Díky živým hudebníkům, velkému souboru a inscenaci postavené na tanci, podívané a samozřejmě slavné scéně v dešti má pařížská verze možnost odpovědět na tuto otázku po svém.

Zpátky do Británie – a znovu do deště

Další velká produkce se mezitím připravuje na návrat na britská jeviště.

Ještě před zahájením nového turné po Velké Británii a Irsku se Singin’ in the Rain bude hrát v Crucible Theatre v Sheffieldu od 26. listopadu 2026 do 16. ledna 2027.

Režisérem je Jonathan Church a choreografem Andrew Wright. Dona Lockwooda v Sheffieldu ztvární Grant Almirall, Kathy Selden Nicole-Lily Baisden, Cosma Browna Matthew Maddison a Linu Lamont Natalie Anderson. Jako Dora Bailey se k nim připojí Wendi Peters.

V roce 2027 se inscenace vydá na turné po Velké Británii a Irsku, přičemž Karen Hauer a Natalie Anderson se budou v různých městech střídat v roli Liny Lamont.

Od 2. června do 3. července 2027 pak produkce dorazí do londýnského Sadler’s Wells.

A déšť tato inscenace rozhodně nepodceňuje.

Na jevišti se použije více než 14 000 litrů vody.

Už samotné toto číslo ve mně vyvolává zvědavost, jak bude slavná scéna působit přímo v divadle. Sledovat ve filmu Genea Kellyho, jak tančí v dešti, je jedna věc. Vidět účinkující jen několik metrů od sebe, zatímco na jeviště dopadají tisíce litrů vody, musí být úplně jiný zážitek.

Známý příběh znovu před námi

Příběh už znám.

Znám písně.

A přesně vím, na které okamžiky budu čekat.

To ale vůbec nemusí být nevýhoda.

Jednou z radostí při sledování klasického muzikálu naživo je právě to, že víme, co přijde – a přesto můžeme objevovat, jak nás k těm známým okamžikům dovede nové obsazení a nový tvůrčí tým.

Singin’ in the Rain má v tomto směru velmi zvláštní pozici. Film je tak silně spojený s Genem Kellym, Debbie Reynolds a Donaldem O’Connorem, že každá nová jevištní inscenace s jejich výkony nevyhnutelně vstupuje do určitého dialogu.

Nemůže film jednoduše kopírovat.

Musí si najít vlastní rytmus.

Pro mě spočívá trvalé kouzlo Singin’ in the Rain právě v kombinaci skvělé hudby, mimořádného tance a chytrého humoru.

Vím, co od příběhu očekávat.

Přesto jsem stále zvědavá, co se stane, až začne znovu pršet.

Několik věcí, které možná o filmu nevíte

Natáčení Singin’ in the Rain má téměř tolik vlastních příběhů jako samotný film.

Gene Kelly nebyl od začátku jasnou volbou pro Dona Lockwooda.
V rané verzi měl být Don hvězdou westernů a pro roli se zvažoval Howard Keel. Když se postava postupně proměnila v pěveckou a taneční filmovou hvězdu, Gene Kelly se pro ni stal přirozenou volbou.

Slavná ulice byla ve skutečnosti součástí studiových kulis MGM.
Kelly netančil na skutečné ulici v Los Angeles. Scéna vznikala v exteriérových kulisách MGM na East Side Street, které filmaři zakryli a nasvítili tak, aby vytvořili iluzi noci.

Kelly tančil nemocný.
Titulní číslo natočil s horečkou, což dělá lehkost jeho výsledného výkonu ještě pozoruhodnější.

Scéna v dešti je postavena na dlouhých záběrech – nejde ale o jediný nepřerušený záběr.
Místo rychlého střihu nechali filmaři vyniknout Kellyho choreografii v několika pečlivě připravených dlouhých záběrech. Stanley Donen později vzpomínal, že natáčení celé sekvence zabralo několik dní.

Debbie Reynolds se musela učit velmi rychle.
Před natáčením měla výrazně méně tanečních zkušeností než Gene Kelly nebo Donald O’Connor a čekaly ji měsíce náročných zkoušek. Později vzpomínala, že byla během natáčení tak vyčerpaná, až ji Fred Astaire našel plakat pod klavírem a povzbudil ji, aby pokračovala.

„Make ’Em Laugh“ bylo skutečně tak fyzicky náročné, jak vypadá.
Donald O’Connor při čísle využil akrobatické a vaudevillové prvky, se kterými vystupoval už celá léta, a vytvořil tak jednu z nejslavnějších komediálních scén filmu.

Řada písní už byla součástí hollywoodské historie.
Velká část hudby pocházela ze starších titulů MGM. „You Were Meant for Me“ například zazněla už ve filmu The Broadway Melody z roku 1929 a samotná titulní píseň se v produkcích MGM objevila několik desetiletí před filmem z roku 1952.

Možná právě proto se Singin’ in the Rain tolik hodí k příběhu o Hollywoodu, který neustále nachází svou novou tvář.

Film vzal hudbu ze starší éry a dokázal jí dát nový život.

A o více než sedmdesát let později dělají divadelní inscenace totéž se samotným filmem.