Evita: Od Madonny po Rachel Zegler

Evita nabízí výrazně dramatizovaný pohled na vzestup Evy Perón — od ambiciózní mladé ženy v Argentině až po období, kdy se jako manželka prezidenta Juana Peróna stala první dámou země a jednou z jejích nejvýraznějších veřejných osobností.

Muzikál Andrewa Lloyda Webbera a Tima Rice vznikl nejprve jako album vydané v roce 1976 a o dva roky později se dostal na londýnský West End. Díky téměř kompletně zpívané podobě a okamžitě rozpoznatelné hudbě se stal jedním z nejvýraznějších společných děl této autorské dvojice.

Od alba na jeviště

Album Evita vyšlo v listopadu 1976 a part Evy na něm nazpívala Julie Covington. O dva roky později měla jevištní inscenace premiéru v londýnském Prince Edward Theatre s Elaine Paige v titulní roli.

Už od začátku muzikál spojoval osobní příběh s tématy ambicí, slávy, moci a veřejného obrazu — tedy s motivy, ke kterým mohou různé inscenace i představitelky Evy přistupovat pokaždé trochu jinak.

Právě možnost znovu a znovu tento příběh interpretovat je podle mě jedním z důvodů, proč zůstává Evita tak fascinující.

Madonna a filmová Evita

Ještě širšímu publiku muzikál představila filmová adaptace Alana Parkera z roku 1996. Evu Perón v ní ztvárnila Madonna, Che Antonio Banderas a Juana Peróna Jonathan Pryce.

Obsazení Madonny vyvolávalo kontroverze už dlouho před uvedením filmu, především v Argentině, kde Eva Perón zůstávala politicky i kulturně mimořádně významnou osobností. Část peronistů natáčení odmítala a po Buenos Aires se objevovaly protestní nápisy namířené proti Madonně i režiséru Alanovi Parkerovi.

Madonna se na roli intenzivně připravovala. Po příjezdu do Argentiny se setkávala s lidmi, kteří Evu a Juana Perónovy osobně znali, a snažila se lépe pochopit Evinu osobnost i její život.

Její obsazení zároveň otevřelo širší debatu. Dokáže jedna z největších popových hvězd své doby obstát v roli, která už byla silně spojena s muzikálovými herečkami, jako byly Elaine Paige nebo Patti LuPone?

Právě tato otázka byla jednou z věcí, které z filmu udělaly tak velkou událost.

Madonnino podání „Don't Cry for Me Argentina“ se stalo jedním z nejvýraznějších okamžiků filmu. Píseň „You Must Love Me“, napsaná speciálně pro filmovou verzi, pak získala Oscara za nejlepší původní píseň.

Nová Evita v London Palladiu

Téměř tři desetiletí po filmu se Evita v roce 2025 vrátila na londýnský West End v nové inscenaci režiséra Jamieho Lloyda.

Rachel Zegler hrála Evu, Diego Andres Rodriguez Che a James Olivas Juana Peróna. Inscenace se hrála v London Palladiu od června do září 2025.

Lloyd k muzikálu přistoupil úplně jinak než tradiční historicky laděné inscenace.

Místo detailního vytváření Argentiny čtyřicátých a padesátých let využil ostré světlo, výraznou choreografii, živou hudbu, kamery a atmosféru, která místy připomínala spíš současný koncert.

Ještě větší důraz tak dostává Eva jako performerka a veřejná osobnost — žena, u níž se postupně stává její obraz téměř stejně důležitým jako člověk, který se za ním skrývá.

Balkon, o kterém se mluvilo

Nejdiskutovanější nápad celé inscenace přišel během „Don't Cry for Me Argentina“.

Rachel Zegler totiž píseň nezpívala na jevišti Palladia. Vyšla na skutečný venkovní balkon divadla a zpívala lidem shromážděným dole na Argyll Street.

Platící publikum uvnitř divadla mezitím sledovalo její vystoupení prostřednictvím živého přenosu na obrazovce.

Publikum na tento nápad reagovalo velmi rozdílně.

Někteří diváci se ptali, proč jeden z nejslavnějších okamžiků muzikálu fyzicky probíhá mimo divadlo, zatímco oni ho sledují pouze na obrazovce.

Jiní tento nápad považovali za mimořádně působivý — a zároveň dokonale odpovídající muzikálu, jehož důležitou součástí jsou sláva, veřejný obraz, politická podívaná a vztah veřejné osobnosti k davu.

Tehdejší média zachytila oba tyto pohledy.

Pro mě bylo právě toto napětí jednou z věcí, které dělaly inscenaci tak zajímavou.

Hudba v srdci Evity

Ať se jednotlivé inscenace mění jakkoli, hudba zůstává srdcem Evity.

„Buenos Aires“, „Another Suitcase in Another Hall“, „High Flying, Adored“ a samozřejmě „Don't Cry for Me Argentina“ ukazují, proč zůstává hudba Lloyda Webbera a Rice tak rozpoznatelná i téměř padesát let po vzniku muzikálu.

Písně nejsou jen doprovodem Evina příběhu. Zachycují její ambice, proměnu veřejného obrazu i svět, který se kolem ní postupně vytváří.

A každá nová představitelka do nich přináší něco jiného.

Mnoho podob Evy

Fascinuje mě, kolik různých podob už Eva na jevišti i ve filmu dostala.

Elaine Paige, Patti LuPone, Madonna i Rachel Zegler k této postavě přistoupily každá jinak, zatímco základní příběh Evity zůstává rozpoznatelný.

Každá interpretace přitom nevyhnutelně mění způsob, jakým Evu vnímáme.

Pro mě působila Evita díky Rachel Zegler úplně nově.

Do divadla jsem šla se znalostí nejslavnějších písní i ikonické filmové verze s Madonnou. Když jsem ale příběh viděla živě, mnohem víc jsem si uvědomila, jakou sílu má sledovat Evin vzestup, ambice a proměnu přímo před sebou.

Rozměr inscenace v Palladiu, choreografie, světla a výkon Rachel Zegler daly příběhu bezprostřednost, kterou jsem při sledování filmu nikdy nezažila.

A možná právě proto Evita zůstává tak silným muzikálem: každá nová Eva nám nabízí další způsob, jak vnímat ženu skrytou za touto legendou.

Inscenace Evity v režii Jamieho Lloyda se v London Palladiu hrála od 14. června do 6. září 2025.