Beetlejuice v Praze: Z filmu Tima Burtona na jeviště

Film Beetlejuice od Tima Burtona miluji už roky.

Dodnes si pamatuji jeho úžasně zvláštní kombinaci černého humoru, gotické estetiky, excentrických postav a nezapomenutelné hudby Dannyho Elfmana. Když jsem proto zjistila, že Beetlejuice dorazil na jeviště Hudebního divadla Karlín, okamžitě jsem ho chtěla vidět.

Tentokrát jsem s sebou vzala i svou dceru.

Sledovat, jak objevuje tenhle bizarní, vtipný a naprosto nepředvídatelný svět, udělalo celý večer ještě výjimečnějším.

Z filmu Tima Burtona na jeviště

Svět Beetlejuice jsem si poprvé zamilovala díky filmu Tima Burtona z roku 1988, ve kterém Michael Keaton ztvárnil chaotického Betelgeuse, Winona Ryder Lydii Deetz a Alec Baldwin s Geenou Davis Adama a Barbaru Maitlandovy.

Příběh začíná u Adama a Barbary, nedávno zesnulého manželského páru, který zůstává uvězněný ve vlastním domě. Když se do něj nastěhuje excentrická rodina Deetzových, snaží se ji vystrašit.

Jejich pokusy je nakonec přivedou k Betelgeusovi, duchovi, který slíbí, že jim pomůže.

A každý, kdo tento příběh zná, dobře ví, že požádat Beetlejuice o pomoc s sebou přináší vlastní rizika.

Na filmu jsem vždy milovala, že dokáže být lehce mrazivý, aniž by byl skutečně strašidelný. Burton vytvořil svět, který je podivný, vtipný a vizuálně výrazný, ale zároveň překvapivě emotivní.

Velkou součástí tohoto zážitku pro mě vždy byla hudba Dannyho Elfmana.

Jeho hudba se s filmy Tima Burtona spojila natolik, že právě Beetlejuice je jedním z nejlepších příkladů toho, jak silně může hudební doprovod ovlivnit identitu celého filmu.

Úplně nový hudební svět

O to víc mě zaujalo, když jsem zjistila, že jevištní muzikál jednoduše nepřebírá Elfmanovu filmovou hudbu.

Místo toho má zcela nový hudební materiál od australského skladatele a performera Eddieho Perfecta, zatímco libreto napsali Scott Brown a Anthony King.

Perfect vytvořil hudbu přímo pro jeviště a kombinuje v ní rock, pop, ska, reggae, dancehall a další vlivy.

Do divadla jsem šla s dobře známou atmosférou filmu v hlavě a s očekáváním hudebního světa, který mám spojený s Dannym Elfmanem.

Místo toho jsem objevila úplně jinou interpretaci Beetlejuice.

Písně vznikly přímo pro muzikál. Rozvíjejí postavy, posouvají děj a dávají inscenaci vlastní identitu, místo aby se jen snažily napodobit film.

Muzikál měl premiéru ve Washingtonu, D.C., v roce 2018 a o rok později se dostal na Broadway, kde hlavní role ztvárnili Alex Brightman jako Beetlejuice a Sophia Anne Caruso jako Lydia.

V květnu 2026 pak Beetlejuice dorazil také na londýnský West End do Prince Edward Theatre.

Líbí se mi, že dnes můžeme tento příběh zažít jak v Praze, tak v Londýně. Londýn je pro mě v mém vztahu k muzikálovému divadlu velmi důležitý, takže možnost sledovat Beetlejuice v obou těchto divadelních světech je pro mě o to zajímavější.

Příběh Lydie

Nejvíc mě na muzikálu překvapilo, jak výrazně se soustředí na Lydii.

Ve filmu jsem ji vždy vnímala jako úžasně zvláštní teenagerku, která stojí v centru příběhu.

Na jevišti ale mnohem větší roli hraje její smutek po smrti matky.

Díky tomu dostává její postava úplně jiný emocionální rozměr.

Mnohem lépe jsem chápala, jak se Lydia snaží vyrovnat se změnami ve své rodině, zatímco se zároveň cítí osamělá, nepochopená a naštvaná.

A právě v takto zranitelném okamžiku vstupuje do jejího života Beetlejuice.

Jejich vztah se stává jedním z emocionálních center celého muzikálu a právě díky tomu působí příběh jinak než film, který už tak dobře znám.

Beetlejuice v Praze

Byla jsem opravdu zvědavá, jak si s tímto světem poradí Hudební divadlo Karlín.

Představení jsem viděla 1. října 2026 s Janem Sklenářem jako Beetlejuicem a Ines Ben Ahmed jako Lydií.

Barbaru hrála Eva Burešová, Adama Roman Tomeš, Charlese Jakub Kohák a Delii Iva Pazderková.

Beetlejuice v podání Jana Sklenáře má přesně takovou energii, jakou tato postava potřebuje.

Beetlejuice totiž nemůže jen vstoupit na scénu.

Musí ovládnout celý prostor.

Je v něm něco záměrně přehnaného – je nepředvídatelný, hlučný, vtipný a neustále si žádá pozornost publika. Jan Sklenář tuto teatrálnost přijímá naplno a jeho energii jsem cítila okamžitě.

Stejně zvědavá jsem byla na Ines Ben Ahmed jako Lydii.

Muzikál po této postavě vyžaduje mnohem větší emocionální hloubku, než jakou jsem si pamatovala z filmu, a kontrast mezi ní a Beetlejuicem podle mě fungoval velmi dobře.

Jedna postava se snaží vyrovnat se ztrátou a hledá své místo ve světě, který najednou nedává smysl.

A ta druhá je Beetlejuice.

Právě tato kombinace dává muzikálu jak jeho humor, tak velkou část jeho emocionální síly.

Beetlejuice v češtině

Další částí večera, kterou jsem si opravdu užila, byla možnost slyšet muzikál v češtině.

Český překlad a texty písní vytvořil Ondřej Gregor Brzobohatý.

Protože už znám původní příběh i řadu písní, bylo pro mě velmi zajímavé sledovat, jak byly postavy, humor a texty upraveny pro české publikum.

Komedie patří k vůbec nejobtížnějším věcem, které se mezi jazyky převádějí.

Nestačí jen přeložit jednotlivá slova. Musí fungovat rytmus, timing i osobnost postav.

Právě proto pro mě byla česká verze tak zajímavá.

Nebyl to jednoduše stejný Beetlejuice v jiném jazyce.

Působilo to jako inscenace, která mluví přímo ke svému vlastnímu publiku.

Hudební divadlo Karlín

Hudební divadlo Karlín patří k mým nejoblíbenějším divadelním budovám na světě, takže vidět Beetlejuice právě tady pro mě bylo opravdu výjimečné.

Budova pochází z roku 1881 a má pozoruhodnou historii spojenou s divadlem, cirkusem, varieté, kabaretem i operetou.

Po ničivých pražských povodních v roce 2002 prošla rozsáhlou rekonstrukcí.

Dnešní hlediště má 921 míst.

Podle mě tato historie samotnému zážitku něco přidává.

Seděla jsem v budově, která baví pražské publikum už více než 140 let, a sledovala moderní americký muzikál o duších, smutku, teenagerech, posmrtném životě a jedné naprosto neovladatelné postavě jménem Beetlejuice.

A zvláštním způsobem to funguje.

Karlín je navíc pro podobnou inscenaci mimořádně působivé místo i vizuálně.

Historická architektura sálu se tu střetává se záměrně podivným, barevným a chaotickým světem Beetlejuice.

Očima mé dcery

Nejsilnější částí večera pro mě ale nakonec bylo sledovat mou dceru.

Představení ji úplně pohltilo.

Smála se vtipům, reagovala na divadelní překvapení a sledovala postavy s nadšením, které mi pokaždé připomene, proč ji tak ráda beru na muzikály.

V jednu chvíli mi řekla:

„Tohle je to nejlepší, co jsem kdy v životě viděla.“

Myslím, že to říká docela hodně.

Pro mě v sobě Beetlejuice nesl určitou nostalgii.

Vracela jsem se k příběhu a filmu, který mám už roky ráda, a zároveň jsem objevovala jeho úplně jinou podobu.

Pro mou dceru nic z této historie nehrálo roli.

Pro ni to byl jednoduše úplně nový divadelní svět.

A právě to je jedna z věcí, které na návštěvách muzikálů s ní miluji nejvíc.

Můžeme sedět vedle sebe, sledovat úplně stejné představení a přitom prožít dva naprosto odlišné příběhy.

Můj večer s Beetlejuice

Původní Beetlejuice od Tima Burtona bude mít v mém srdci vždy zvláštní místo.

Hudba Dannyho Elfmana je neoddělitelně spojená s mými vzpomínkami na film a samotný snímek pořád patří k mým nejoblíbenějším.

Přesto mě moc bavilo objevovat úplně jinou hudební interpretaci Eddieho Perfecta a sledovat, jak se původní příběh rozšířil pro jeviště.

A ze všeho nejvíc mě těšilo sledovat, jak si představení užívá moje dcera.

Odcházela z divadla šťastná, pobavená a očividně připravená na další muzikály.

Osobně mám asi přirozeně blíž ke klasickým muzikálům – tituly jako Les Misérables, The Phantom of the Opera, The Scarlet Pimpernel, Sunset Boulevard, Jekyll & Hyde nebo Chicago jsou mnohem bližší mému obvyklému vkusu.

Beetlejuice je úplně jiný.

Je hlasitější, podivnější, chaotičtější a nezaměnitelně moderní.

A možná právě proto pro mě byl celý zážitek tak zajímavý.

Nenahradil film, který už miluji.

Dal mi další verzi Beetlejuice, kterou si můžu užít.

A v nádherném prostředí Hudebního divadla Karlín, s mou dcerou vedle mě a s vědomím, že si užívá každou minutu, mi to naprosto stačilo.

Beetlejuice v Karlíně můžu s radostí doporučit.